Období
Byla zima, krutá a nelítostná,
vítr a mráz se snažili o dokonalost,
a já tam v pláních stála, tak osamělá,
místo srdce kámen, jež netluče,
slepě jsem pozorovala ten ledový porost,
tak věčně nádherný, ale nikdy neožije.
Bylo jaro, tiché a pomalé,
déšť a sníh se střídali pro zlost,
a já v řekách tekla zprvu nesměle,
místo krve voda, jež nehřeje,
bez citu jsem hladila tu tekoucí jemnost,
tak hebkou, že klidně zabije.
Bylo léto, žhavé a divoké,
slunce a měsíc vytvářeli souvislost,
a já v ohni hořela z naděje,
místo duše prázdno, jež nehledá,
šátrala jsem po něčem pro radost,
tak nicotnou, neb je bezbranná.
Byl podzim, klidný a postupný,
barvy a mlha se mísili ve všednost,
a já s větrem zpívala o hře na loutny,
místo hlasu hrom, jež sílu předstírá,
šedí jsem oklamala tu zrající hojnost,
tak šťastnou, že nyní umírá.
Žádné komentáře:
Okomentovat