Byl to jeden z těch dní, kdy by byl vděčný nějakému teroristovi za kulku do hlavy ve spánku. Bylo asi pět hodin ráno, když mu na nočním stolku začal nekompromisně zvonit mobil. Venku sotva svítalo. Leon se zapřísahal, že příště, až půjde s Chrisem na pivo, nechá mobil doma, a otráveně máchl rukou směrem po zvuku. Slíbil si, že agenta Redfielda příště pozdraví pěstí do obličeje, aby mu náležitě poděkoval za opětovnou změnu vyzváněcích melodií.
"Co zas?" zabručel otráveně.
"Zadusím ji vlastníma plyšákama!" sdělil mu agent Andrews a zněl, jako by tu činnost už uskutečňoval.
"Co zas?" zasténal Leon.
"Má pavouka v koupelně," oznámil mu tupě kolega.
"Vždyť je..." Podíval se na hodinky. "Pět dvanáct, co proboha dělá v koupelně?"
"Má v devět rande s nějakým stážistou... chtěla si na ksicht nahodit obličej..." sdělil mu neblahé novinky evidentně psychicky zcela vyčerpaný premiant z Quantica, jehož nyní pohasínající hvězdu přebrala tajná služba od FBI.
"Nééé..." zasténal Leon a pokusil se utopit se ve svém polštáři.
"Ty ji převezmeš až v poledne, tak co fňukáš? To po mě chce, abych s ní vybíral šaty!" postěžoval si James. Leon si byl jistý, že kolega bude na konci měsíce chtít proplatit účtenky za psychiatra.
"Fajn! Je mi tě strašně líto... a kvůli tomu mě budíš?" zahuhlal Leon už opět v polospánku.
"Ne, budím tě, abys přijel zabít toho pavouka, než já udělám mastný flek z ní..."
"Děláš si ze mě prdel?!?" zařval Leon to telefonu.
"Ne... ona totiž začala šíleně ječet, tak jsem tam vlítnul... no, a byla jen v prádle... a já v tom šoku na ni mířil pistolí... tak mě sejmula lakem na vlasy. Teď je zamčená a řve, že jestli tě okamžitě nezavolám, strávím zbytek života hlídkováním v supermarketu..." vylíčil mu nebohý agent své momentální kariérní vyhlídky.
Na důkaz pravdivosti svých slov zřejmě i přiložil mobil ke klíčové dírce koupelny, takže byl poněkud dutě slyšet pisklavý dívčí hlas, "... eona, ať už konečně zabije to monstrum! Já se tady zblázním! To na mě nikdo nemůže brát ohledy? Dejte mi pistoli, já to snad zabiju sama! Já chci Leonááá!!!"
Zasténal do polštáře a začal nedobrovolně vstávat. Když se prezidentova jediná dceruška rozhodne, že chce Leona, tak dostane Leona, i kdyby se nebohý speciální agent Kennedy měl rozkrájet a celá tajné služba s ním. Ještě s nedopnutou košilí nasedl do svého Aston Martina a s smyšlenkou, že mu za necelý den začíná dovolená, otočil klíčkem v zapalování.
Nenáviděla, když ji ignoroval. Přišel, jejím růžovým plyšovým pantoflíčkem s králičími oušky skolil pavouka a rázně vyprovodil Jamese z bytu. Provedl rutinní prohlídku zabezpečení bytu a okolí a pak se usadil na svém obvyklém stanovišti. Pozdravil ji úsečně a ještě ji oslovil "slečno Grahamová." Nevěnoval jí jediný pohled... a to na sobě měla to nové krajkové prádlo!
Věděla, že ho asi tím ranním budíčkem zrovna nenadchla, a tak si dala záležet a aspoň mu udělala jeho oblíbenou snídani. Tedy aspoň předpokládala, že by to mohla být jeho oblíbená snídaně, nikdy jí totiž tuto "příliš osobní" informaci nesdělil. Vlastně byla ráda, že ty vajíčka šly poznat a na kávu měla espressovač.
Leon mlčky upíjel z šálku a s výrazem absolutního nezájmu ji sledoval, jak se hrabe ve skříních a vede s ním jeden ze svých sáhodlouhých monologů. Jejich běžná rutina, absolutní symbióza.
Nepromluvil ani při cestě do restaurace. Ashley se musela několikrát kousnout, aby to ticho udržela. Pořád se na ni zlobil. Běžně mu stačilo asi pět minut, než se vydýchal a přešel ho vztek. Měla to zmáknuté, stačilo sedět nehybně a v duchu počítat do tří set. Pak nastal restart systému. Jeho současné maximum tiché domácnosti byly dvě hodiny, když to tehdy opravdu přepískla na karaoke, ale zdálo se, že teď aspirují na nový rekord.
Prostě už strašně chtěla, aby se mezi ně vrhnul, oderval ji od něj a odnesl ji pryč. Daleko, do bezpečí, kde y mohli být jen oni dva, aby mohla obejmout jeho svalnaté tělo, koupat se v jeho vůni, poslouchat jeho hlas a žmoulat mu límeček od košile.
"Říkalas, že s námi bude jen tvůj bodyguard..." naklonil se k ní nespokojeně její nový pokusný králíček.
"Leon je můj bodyguard," odvětila úsečně a omluvně se usmála na dotyčného.
"Hmm..."
Chvíli jedli v klidu. Leon přenesl váhu na druhou nohu a zadíval se z okna. Asi o minutu později upoutal jeho pozornost zápas rukou pod stolem. Ashleyin nový úlovek byl dotěrný, ale rozhodl se, že slečinku nechá, ať si hezky spapká, co si nadrobila. Pak, v klidu garáží, panáčkovi vykloubí rameno při přednášce "na prezidentovu dcerušku se nasahá, prasáku."
"A proč na nás tak zírá?" začal nanovo.
"Dělá jen svou práci."
"Zírání?"
"Zajišťuje mou bezpečnost."
"A co kdybych tě ohrozil?" pokusil se prasák o rádoby svádění.
Leon protočil oči. Takhle duchaplný rozhovor už dlouho neslyšel. Moc si přál, aby to Ashley odradilo aspoň na půl roku.
"Tak tě zatkne."
"To může?"
"Samozřejmě."
"Hmm..."
"Co zase?" došla jí trpělivost. Hodila ubrousek na stůl a odsunula se od něj do bezpečné vzdálenosti.
"Nevypadá jako agent tajné služby."
"A jak teda vypadá?" zeptala se Ashley podrážděně a dost nahlas na to, aby se za jejím pisklavým hláskem otočila půlka restaurace.
"Spíš jako gigolo."
Leon v tu chvíli přesně věděl, jak se cítí nová neonová atrakce. Všichni na něj zírali. Větší půlka restaurace ho svlékala pohledem, ten zbytek ho v představách pravděpodobně brutálně vraždil. Ale nejhorší na tom všem byla Ashley. Nic totiž neřekla. Jen se zasněně usmála a významně upila džus. Kdyby tam nebylo tolik svědků, zaškrtil by ji na místě.
Z restaurace ji v podstatě vyvlekl. Ochotně mu podala ploutev a v domnění, že je to od něj romantické gesto, se nechala manévrovat k autu. Poslušně se posadila dozadu.
Litoval toho během tří minut. Leonův Aston Martin a Ashleyiny jehlové podpatky nebyli kamarádi. Zastavil smykem při první možné příležitosti. Zklamán, že se nepraštila do hlavy, obešel auto, sebral jí boty a přemístil ji na přední sedadlo. Došel k závěru, že cokoli, co vyvede s jeho palubní deskou, ho bude stát méně, než nové kožené potahy.
Sotva se rozjel, Ashley začala hrát hru Koukej, kam všude můžu dát nohy tak, abys viděl moje kalhotky. Projel na červenou.
"Ashley..." povzdychl si unaveně.
"Ano, Leonku?" usmála se na něj afektovaně.
"Jestlipak víš, co se stane, když teď prudce zabrzdím?" usmál se na ni neupřímně.
Jelikož se na něj jen zmateně podívala, nezbylo mu, než jí důrazně naznačit, že narozdíl od něj není připásaná. Zatvářila se jako nafouklý kačer, zapla si pás a na truc pustila rádio na největší hlasitost. O necelou minutu později je stavěla policejní hlídka za trojnásobné překročení rychlosti a ohrožení bezpečnosti v dopravě.
S průkazem speciálního agenta USSS vám projde všechno. Tedy krom vraždy prezidentovy dcery, kterou máte hlídat. Kdyby dnes měl služební auto, projel by i tou závorou. Při parkování v podzemních garážích u Bílého domu už Ashley pařila jako o život a Leon zvažoval podání výpovědi... asi po sto třicáté osmé tento týden. Nevěřil by, že tyhle disco kreace jdou zvládnout v sedě, připoutaná pásem.
Jejich parkování už od výtahu sledovala pobavená ochranka. Okamžitě vytáhl klíčky, měl reálné obavy, že by se mu první dcera začala epilepticky svíjet na kapotě.
"A hele, náš blond Bond se hlásí do služby, dneska si prý i přivstal..." rozlehlo se podzemím.
Neuvažoval. Tasil, zamířil a sestřelil světlo vedle výtahu. Vtipný člen ostrahy dostal po hlavě krytem. Ashley zajásala, jakoby byl zázrak, že se trefil. Netušila, že je nejspíše na řadě.
O půl hodiny později už o střelbě v garážích věděla půlka Washingtonu. Naštěstí pro Leona, nikdo neskončil v nemocnici. I tak si ho pozvali na kobereček, přímo do Oválné pracovny. Stál u okna, díval se do zahrady a uvažoval o své "závratné" kariéře. Prezident s ním mluvil jako se synem, kterého si vždy přál mít, v Pentagonu měl prominentní parkovací místo, ministr obrany si on něj nechal radit, od ředitele dostal zvláštní kompetence, měl příplatky, bonusy a benefity, měl vlivné známé, stýkal se se všemi, co něco znamenali... měl Ashley na krku 24/7 a žádný čas na terapii.
Vešel prezident a větší částí štábu náčelníků. Leon zasalutoval, ale prezident Graham jen unaveně mávl rukou a posadil se. Generál Snyder zdaleka nebyl tak benevolentní.
"Hlášení," vyštěkl.
"Pane prezidente, generálové, po dobu mé služby se nic závažného nestalo," oznámil strojeně. Dalo mu práci tvářit se naprosto vážně, protože si při pohledu na Snydera vybavil Jillin návod na dokonalé vojenské vystupování, "v ruce křeč, v hubě mýdlo, v prdeli deštník." Proklel agentku Valentinovou.
Generál zbrunátněl. "Střelba v přítomnosti prezidentovy dcery vám nepřipadá dostatečně závažná?!"
Než se Leon stihl pokusit o samotku za insubordinaci, prezident sdělil všem generálům, že si to s ním přece jen vyřídí sám. Sotva zaklaply dveře, sáhl do stolu a vytáhl nějaké listiny.
"Chceš, abych to podepsal?" předložil Leonovi předtištěnou žádost o okamžité propuštění ze služby.
"Dnes ne, pane, zítra mi začíná dovolená," usmál se Leon shovívavě.
"To jsem rád," usmál se prezident. Na papírek připevněný sponkou k žádosti připsal další čárku a vše vrátil do svého spodního šuplíku.
"Má sekretářka ti zapomněla sdělit, že Ashley mě dnes zastupuje na banketu na Japonské ambasádě."
Leon zavřel oči a začal si velmi sprostě nadávat. Ashley ve společnosti. Ashley a valčík. Ashley a šampaňské. A jediná možnost, jak se tomu vyhnout, už zase ležela v prezidentově zamčeném šuplíku. Tedy pokud si nechtěl zahrát ruskou ruletu se služební zbraní.
"Pan velvyslanec nedávno dostal darem vzácné paroží. Myslím, že v rámci předcházení mezinárodním incidentům bude lépe, když od nich udržíš mou dceru co nejdál.."
Představa, jak Ashley nešťastnou náhodou zakopává a nabodává se na paroží, ho vyprovodila z Oválné pracovny. Jeho svoboda už měla jen podobu čárky na kousku papíru. A Leon ztratil přehled o jejich počtu. Nejspíše to bylo dobře.
Většina lidí znala Leona Kennedyho jako mírumilovného flegmatika, co se rád baví a má slabost pro hezké slečny. Většina z nich se nikdy v životě nepotkala s Ashley Grahamovou, takže absolutně nechápali, jak si polovina Washingtonu může myslet, že je Leon drzý, cholerický puntičkář prosazující celibát.
"Leonku!" zavolala ho zrovna do svého pokoje.
Stála u zrcadla, podle všeho úplně nachystaná vyrazit na velvyslanectví. Ještě byl čas, měli jen půl hodiny zpoždění. Jeho naděje na hladký průběh večera ovšem dokázala zchladit už prvním krokem, kdy jí na vysokém jehlovém podpatku podjela noha. Kdyby ji nezachytil, vezla by je limuzína tak leda do nemocnice.
"Prosím, přezuj se," požádal ji okamžitě.
"Tohle ale jsou moje nejvyšší podpatky! Jinak si nezatančíme!"
Tvrdohlavě klopýtala ke dveřím. Poznámku, že k tanci ho dnes večer nedonutí ani ozbrojené komando, si nechal od cesty. Šeredně se ovšem mýlil. Ashley to zvládla jedinou větou, pronesenou k onomu darovanému paroží.
"Jééé... můžu si sáhnout?"
V tu chvíli už ji vlekl na parket. Ne, že by nechtěla spolupracovat, ale její boty jí to téměř neumožňovaly. Marně se jí pokoušel sdělit, že se má držet dál, protože jejich blízkost je společensky nevhodná. Přihlouple se na něj usmívala, pokyvovala hlavou a držela se ho jako klíště. Vypadalo to, že kdyby mohla, ustele si v jeho náprsní kapsičce. Čekal ho ještě dlouhý večer.
I had to go. I had to leave them behind. All of them. I know they did not understand why. Not even the Captain. But I know that he was not angry. Just confused. Sad.
I had no choice. I could not contain myself any further. My mutation was just starting to show. The physical manifestations were slight at first. Noone noticed, but at the time I left I was not the same anymore. I was stronger and faster than ever. I saw things I could not understand at the time. I was craving.
I needed to let go, to free myself. I was a caged beast. I could not stay with the humans, I was not one of them. And trying to change that, to be like them, was exhausting. To help them was pointless. It was crushing me. It made me pretend I was something else. It tied me to a world long gone. They lived in the past. In the present, they were only surviving. Hoping for a change that will never come.
It was ironic. They put their hopes in me, the very worst thing the New World had created. I felt chained by their hopes. They believed I was the link between them and the New World. They thought I was partially human. And I tried to be. I tried very hard. For him.
But it wasn't possible. The human leftover in me was just a shadow. An echo of a life long gone. It wasn't sustainable. If I killed the monster, there wouldn't be anything left. I couldn't do that. It was time to stop surviving. I needed to become fully alive again. To let go. To be free of it. Free of everything. Free to be whoever, whatever I was meant to be.
I was drawn east. I crossed the continent so fast this time. Once New York. The epicenter of the Apocalypse. It was calling me. Whispering. Promising. New York. Freedom. The city of monsters. My city. My throne. My immortality. My Liberty.
And she was beautiful. And mistreated. The first time I saw her, I was mesmerised. I fell in love with the statue. With her cold skin. With the way she refused to be anything else than the thing she was created for. They carried her far from the coast and burried her neck-deep in the ground. They wanted to use her as a warning sign. I didn't work with me. It didn't work for her either.
Liberty Imprisoned. Old laws buried. Old fires put out. A goddess of the Old World. Diminished. Degraded. Humiliated. I hated that. I hated them for treating her like that. So I bowed and promised I will bring the world to her feet again. She will become Liberty Freed. She set me free and I intended to return the favour.
* * *
Time to live... and it's time to die... sometimes I feel things happen ahead of time... Live to forget...
Live to Forget, Firelake, S.T.A.L.K.E.R.: Call of Pripyat, 2009
those selfish secrets shamelessly slaughtering souls
passionate about pulverising their prey
a fake facade of ferocious foes
artificial adversaries asking for answers
generously agreeing on gore in a greedy grave
a boistrous blight of beasts brutally butchering innocence
especially exhausted by efficient extermination
of crippled creatures craving corruption
and mutilated monsters mesmerised by mortality
the vicious venom of the voracious villains
predators polluting by passion for pretence
burried in toxic tombs for terminated traitors
hungry hyenas hunting with hollow hate
irreversibly infecting the imagination with fear
distracting the defective and depraved
by concealing the contaminated cacophony in confusion
where the world went wrong?
* * *
I'm waking up to ash and dust... This is it, the Apocalypse... I'm waking up, I feel it in my bones, Enough to make my system blow, Welcome to the new age...
