Vydařený Vánoční Večírek
V hlavní roli: mladý pan Malfoy
Dále vystupují: plesající mládež, dobře říznutý punč a nedostatečný dohled
Těch pár let po pádu Voldemorta uteklo jako voda a tak se stalo, že Draco Malfoy opět usrkával punč (nutno podotknout, že ne první) na tradiční předvánoční oslavě na Manor. Dětičky horních deseti tisíc, které byly k této příležitosti už potřetí sezvány, si náležitě užívaly ukázkového pohostinství a naprostého nedostatku střízlivého a způsobilého dozoru. A tak se společenské hemžení, které začalo ve velkém pro jistotu už 23. prosince ráno, pomalu proměňovalo v bujaré ploužení a otírání se, které by si nic nezavdalo se Silvestrovským večírkem volnějších mravů.
Ale zpět k Dracovi, který byl momentálně sám se sebou navýsost spokojen, jelikož se zrovna vyhnul několika otravným (čti vdavekchtivým) nanynkám, povedlo se mu odpálkovat několik mrzutých bývalých spolužáků a ještě k tomu všemu se vykroutil ze zítřejší snídaně hrdých maminek (přeloženo jako ježibabí rej), jejichž sotva dospělé ratolesti se tu zrovna přejídaly a opíjely (zvlášť zmínitelná byla Pansy, která díky svým placatkám za podvazky poskytovala alkoholové doředění podle libosti, od plesu ve čtvrťáku prostě upgradovala, co se jen dalo).
Byla to vyhlídka na několik dekadentních večerů plných společenských povinností, rádoby politiky a hloupého tlachání všeho druhu, případně akutního přejedení a alkoholového oparu, pokud jste se dokázali vyvléct z toho předchozího. Tedy to vše, od všeho trochu, ale nejraději vůbec nic, čekalo mladého Malfoye, než velký sál utišilo Zabiniho zvolání.
„Ty rozmazlenej spratku, kdo si myslíš, že si?!?“
Draco si povzdechl a zamířil ke zdroji problému, jelikož byl jediný přítomný hostitel, neměl na vybranou. Blaise našel s velkým rudým flekem na hedvábné bílé košili, jak se marně pokouší prát s mladíčkem, který mu hbitě uhýbal. Nebylo to nic, co by se nedalo očekávat vzhledem k tomu, že Zabini si občas o problémy vyloženě říkal a bylo evidentní, že mu nevadí působit je i jiným.
„Děje se snad něco, Blaisi?“ zeptal se Draco podrážděný trapnou scénkou, jeho bývalý spolužák už měl evidentně dost, soudě podle ladnosti jeho pohybů.
„Edward Greengrass, milý pane… přejete si také punč?“ odpověděl uhýbající mladík překvapivě něžným hláskem na syntézu Zabiniho a Dracovy otázky.
Draco chtěl něco odtušit v podobném duchu a Blaise nenápadně odstranit do některého salónku, když si všiml, že několik bývalých Zmijozelských tasilo hůlky. Naneštěstí ale nebyl jediný, a tak jeho Expeliarmus, kupodivu dokonale synchronizován s mladým vtipálkem, vytvořil kolem Zabiniho menší vakuum přívrženců.
„A teď bych si dal ten punč…“ oznámil Draco do nastalého ticha, popadl mladého Greengrasse za loket a odvlekl ho ven balkonovými dveřmi.
„Tos fakt nemusel…“ prskl zpupně mladíček a vyhoupl se na římsu.
„Nestojíme tady o žádné souboje… jestli se neumíš krotit, jdi se opíjet jinam…“ informoval ho Draco věcně a zamířil dolů za schodů do zahrady.
„Opilý je on, ne já… a oplzlé kecy nesnáším…“ bránil se Edward a zamířil po zábradlí za ním.
„Je to Zabiny, co bys čekal? Učenou disputaci?“ zavrtěl Draco hlavou, ale neubránil se úsměvu. „Kolik ti je, šestnáct?“ dodal potom.
„Skoro sedmnáct!“ informoval ho jeho pronásledovatel, který zrovna seskočil ze zábradlí a vydal se s ním do volného prostranství zahrady.
„Och, pardon… skoro sedmnáct…“ opakoval Draco posměšně.
„Nevím, o co ti jde, jsi jen o tři a půl roku starší!“ rozhorlil se opět jeho průvodce.
„Ale kdo by takovou malichernost počítal…“ poznamenal Draco, sedl si na lavičku u fontány a kouzlem si přivolal novou skleničku punče, dokonce si vystačil s neřezaným.
„Myslím, že už máš taky dost…“ ozvalo se za ním, Edward se lokty opřel vedle něj.
„Myslíš? Tak to je mi tě moc líto… už se nedivím, že jsi poněkud nežádoucí…“ rýpl si Draco zase.
„Ale to tady zdaleka nejsem jediný…“ poznamenal mladíček kysele a dal se na odchod.
Draco chvíli mlčel a přemítal, pak si uvědomil, že Edward opravdu odchází.
„Zítra snídám v Zeleném salonku!!!“ křikl za ním ještě, než ho ponechal jeho osudu.
Zvláštní splín, který mu těžce dosedl na duši, ještě podtrhlo něžné peří, které se začalo snášet z potemnělého nebe, vyčaroval si deštník a zase upil punče, měl chuť takhle sám sedět, dokud tlumené zvuky zábavy z Manor neodeznějí.
Ono na druhou stranu i to umrznutí by byl osud méně krutý, než potkávání těch, kteří ho už teď jistě vyhlíželi a kterým se on marně snažil už několik let vyhýbat. Ano, kupodivu to byly ty dívky, ty zákeřné, panovačné a sobecké potvory, co vzdychaly, sotva vešel do místnosti, a omdlévaly, jakmile se ocitly v jeho blízkosti (čili v dosahu jeho šekové knížky). Mít všeho dost i v tomto ohledu se postupem času stalo neuvěřitelnou přítěží, a tak se Draco přistihl při myšlence, že by mu občas nevadilo se taky trochu snažit.
* * * * *
Druhý den ráno se nevzbudil sám (jeho opička byla sice malá, ale zato akčnější), rozhodně rád by však sám snídal, jelikož společnost v Zeleném salonku, jakkoli byla složená z těch pár vybraných, mu byla neskutečně protivná. Trochu ho urazilo, že Edward Greengrass se neuráčil dostavit, takže si umanul, že mu to ještě spočítá, načež do salonku vtrhla rozlícená Pansy a začala ječet na celé kolo.
„Souboj! Souboj v druhém patře… na bočním schodišti ke kuchyni! Zabiny si toho prcka vyhlídl!!!“ oznámila všem rozradostněně, otočila se na podpatku a zamířila zpět.
Draco zauvažoval, jak může být tak čilá, při tom, kolik toho včera vypila (a namixovala), a někam do imaginárního zápisníčku si udělal poznámku, že ji musí požádat o recept na vyprošťovák, když si uvědomil, že tím „prckem“ zřejmě myslí Edwarda. I když si ještě před vteřinou ani nebyl jistý, že mají v druhém patře nějaké boční schodiště, natož ke kuchyni, v příštím okamžiku vystartoval jako blesk a neomylně vedl skupinku zvědavců.
Zabiniho hledat nemusel, ten mu doslova padl k nohám uprostřed výše zmíněného schodiště, a nezdálo se, že by se hodlal v příštích hodinách zvednout. Mladý Greengrass dosedl několik schodů nad ním, jednu ruku obtočenou okolo těla a ztěžka oddychoval. Draco se už už chystal něco říct, když jeho sluch neomylně zaznamenal podpatky paní domu a hlas paní Parkinsonové.
„Jsem si jistá, že jsem ji slyšela říkat souboj, drahoušku, a moje malá Pansy by přece nelhala…“ ujišťovala zrovna Narcissu, které rázovala chodbou, že za ní její slepičí dvůr musel popobíhat.
Draco věnoval Pansy obzvláště nehezký pohled, ale ta jen laxně pokrčila rameny (přecejen už byla zvyklá), vytáhla hůlku a i s levitujícím Zabinim odplula do přízemí, většina čumilů následovala za ní.
„Mě z tebe vážně trefí…“ poznamenal Draco k Edwardovi, vzal ho kolem ramen, vyzvedl ho na nohy a oklikou se ho ujal vláčet do svého pokoje.
„Když je ti teda skoro sedmnáct, proč se nechováš ani na sedm?!?“ vztekal se ještě cestou, než za nimi zabouchl dveře a mladíka nevybíravě hodil na postel.
„Já? A kdo se tady bojí vlastní matinky?“ bránil se opět útokem (Draco si musel přiznat, že tahle jeho vlastnost, jakkoli protivná, mu možná i imponuje).
„Kdybys znal mou matku, už bys balil kufry… jestli se o tom souboji dozví, stáhne nás z kůže a naservíruje nás zítra jako hlavní chod místo selete…“ brblal si Draco spíše pro sebe a šátral pod postelí pro kufřík první pomoci.
„Mě nic není!!!“ vhrknul Edward okamžitě, jakmile rozeznal jeho obsah rozložený na stolku vedle.
„Teď jsi vážně jak malej…“
Draco zvedl oči v sloup a kouzlem rozepl mladíkovi košili, načež se zděšeně zarazil, takže Edward využil příležitosti, aby se košili znovu pokusil zapnout.
„Vždycky jsem měl pocit, že se buď zblázním já, nebo zbytek světa, ale tohle už je moc…“ vydechl Draco, rázně přistoupit k obyvateli své postele a znovu „mu“ rozepl košili.
„Máš pro to nějaké logické vysvětlení?“ zeptal se a snažil se zůstat klidný.
„Asi tucet… které chceš?“ zněla podrážděná odpověď.
„Zkus začít tím, kdo opravdu jsi…“ navrhnul Draco, zatímco pozoroval dívku, jak košilí opět zahaluje korzet, který šikovně maskoval vše pro mladíka poněkud přebytečné.
„Jsem Astorie, Edwardovo dvojče… kdyby ti to náhodou nedošlo…“ oznámila mu a vstala z postele.
„Aha… Edward se tedy, předpokládám, nedostaví…“ ušklíbl se Draco.
„Když jsem ho naposled viděla, říkal něco o tom, že o nějaké snobácké swingers fakt nestojí ani letos…“ pokrčila rameny a předstírala zájem o výhled z balkonu.
„Tak proč ta šaráda?“ přešel k ní a otočil si ji k sobě (možná trpěl podvědomou potřebou se ještě jednou přesvědčit).
„Protože kdybys znal naši matku, tak už máš v puse jabko a míříš na pekáč dobrovolně…“ usmála se sadistickým potěšením nad tou představou.
„Potěš koště…“ přikývl s poťouchlým výrazem a sedl si na taburetku u stolu.
Na chvíli se zastavila u zrcadla, upravila se a zamířila ke dveřím, okamžitě jí zatarasil cestu.
„Počkej, jsi přece zraněná…“ vztáhl k ní ruku.
„Jen mi vyrazil dech!“ plácla ho po ní jako malého spratka a obešla ho.
„Tak… co mám teď podle tebe dělat?!?“ ozval se z něj poslední zoufalý pokus ji zadržet.
„Držet hubu a krok…“ mrkla na něj mezi dveřmi a zmizela.
„Nesnáším Vánoční překvapení…“ nechal se slyšet do ticha svého pokoje.
* * * * *
Vánoční večírek měl oproti předešlému jednu velkou výhodu (vlastně dvě, když počítáte, že teď už všichni věděli, kam chodit zvracet), účastnili se ho i rodiče, tudíž byl formálnější a hrozilo menší nebezpečí jakýchkoli nepřístojností. Draco přesto nervózně upíjel už druhý punč a vyhlížel, kdy mezi hosty zahlédne mladíka, který vůbec není mladíkem, aby ho mohl odvléct do bezpečí (a sebe vzít s sebou, dodával, kdykoli na něj nějaká slečna, která si myslela, že je sličná, zamrkala).
Bylo asi půl desáté, když se Edward/Astorie ukázal/a a Draco neomylně zamířil směrem ke své kořisti, což on/a evidentně vycítil/a, protože začal/a kvapně prchat.
„O co se to, sakra pokoušíš?!?“ zastavil ji konečně.
„Já? O co jde, sakra, tobě?!?“ opáčila, jak měla ve zvyku.
„Já se tě tu snažím zachraňovat! Ovšem nechápu, proč ty takhle zachraňuješ svého naprosto nezodpovědného bratra!“ sykl a vlekl ji do rohu, kde bylo méně lidí.
„Protože pokud ho otec vydědí za to, že chodí s mudlovskou holkou, tak budu jediná dědička… tuhle hrůzu si už snad představit dokážeš, ne?“ odrazila ho loktem do žeber.
Draco si představil masu napudrovaných mrkajících příšer v mužském podání a naprázdno polkl, chápal až moc dobře.
„Přál bych si tě mít za sestru…“ pronesl nakonec, čímž si ji trochu usmířil.
Vzala si od číšníka punč a pomalu opět zamířila do středu dění, trochu váhavě ji následoval a neustále se rozhlížel kolem (stále bojoval s nutkáním ji chytit, svázat a nejlépe ze všeho hodit do studny, kde by ji nejspíš nechal, dokud by neodjel i ten nejposlednější host).
„Co když tě někdo pozná?“ šeptl jí nenápadně.
„Nikdo mě nepoznal až doteď… mám na sobě myslím dost kouzel, aby mi to zbaštili… navíc, to by museli být aspoň částečně střízliví…“ oznámila mu sladce.
Draco se chytal opět něco namítnout, ale jako obvykle (ne, že by si na to hodlal zvyknout, byl přece taky Malfoy), ho předešel někdo jiný.
„Pánové, copak vy tady tak stranou?“ zašvitořil nad nimi Lucius, v překvapivě dobré náladě (zdálo se, že letos sehnal Narcisse Vánoční dárek, se kterým si byl téměř jistý, že ji potěší, chudáček ovšem nejspíše opět jen marně doufal).
„Ale… tady Edward mi vyprávěl o své sestře… Astorii… úplně jsem se zabral do jeho líčení, že jsem… skoro měl pocit, že ji vidím přímo před sebou… taková malá, zpupná, paličatá…“ začal blábolit Draco, za což si vysloužil nenápadný kopanec.
„No výborně… probíráte dívky!!! A za chvíli se bude tančit… porozhlédněte se po nějaké příjemné společnici…“ mrknul na ně Lucius a ještě syna na podporu poplácal po rameni, aby mu dal najevo, co se od něj čeká.
Draco se zhnuseně ušklíbl, což zamaskoval usrknutím punče, pak ale zaznamenal Astoriin zděšený pohled směrem k živé kapele a zpět k Luciusovi, načež pochopil, že pánské kroky nezvládne a ploužák by nebyl zrovna šťastné řešení.
„No, totiž, my…“ začal/a blábolit pro změnu on/a.
„Zrovna jsem chtěl Edwardovi představit jednu skvělou dívku z naší koleje!“ vyhrkl Draco a než se stihl Lucius vzpamatovat, odvlekl Astorii na druhou stranu sálu, směrem k hloučku dívek.
„To nemyslíš vážně!!!“ začala se cukat, jakmile zaregistrovala jeho cílovou skupinku.
„Věř mi trochu!!!“ odsekl jí jen a dotáhl ji až k dívce v tmavozelených šatech s velkou nabíranou sukní (chodit se v tom muselo příšerně, zato se pod tím s trochou kouzelnického umu dal schovat menší bar).
„Pansy, jestli do deseti vteřin omdlíš, najdeš pod stromečkem, na co si jen ukážeš…“ špitl jí, zatímco gesty naznačoval, že jí představuje svého společníka a výhrůžně se díval na slepičí harém kolem, který okamžitě pochopil, že seznamování se jich netýká.
Jak se dalo čekat, pravá Zmijozelačka nezaváhala ani vteřinku a skácela se k zemi jako podťatá, což Dracovi a Astorii vytvořilo perfektní plán úniku, jelikož jediný „mužský“ v okolí byl jen cpoucí se Goyle (který si pro jistotu ani nevšiml). Draco se tedy galantně chytil své povinnosti a „Edward“ mu hbitě pomáhal, zatímco zděšený dav ustupoval z cesty.
„To nic… jen přemíra dobré společnosti…“ vysvětloval „Edward“ cestou.
Vynesli ji až do patra, kde zmizeli v salonku, Pansy se po zaklapnutí dveří okamžitě vzpamatovala a věnovala oběma svým „zachráncům“ chápavý úsměv.
„Můj vkus znáš, drahoušku, jistě mi něco pěkného vybereš… ovšem… zdá se, že ve tvém vkusu jsem se značně mýlila…“ prohlédla si mlsně domnělého Edwarda.
„Pansy, tohle je Astorie… chápeš? Jeho dvojče…“ naježil se Draco. „Dívka… chápeš?“ zdůraznil ještě.
„Ach tak! No to je pak jiná… tak to přeji příjemnou zábavu, děti…“ zamávala jim v bočních dveřích do postranní chodbičky a vytratila se do tmy.
„Velmi zajímavá slečna, vskutku…“ oklepala se Astorie.
„Většinou je nesnesitelná, ale někdy se hodí… na její Zmijozelskost je spoleh…“ ubezpečil ji Draco.
„Už chápu, proč sem Ed nechtěl ani za nový famfrpálový stadion…“ povzdechla si.
„Tvého bratra si ještě za tenhle nehorázný cirkus podám, to se spolehni…“ upozornil ji, čímž ji opět vyprovokoval k útoku.
„Tak poslyš, ty jeden snobskej, nafiněnej ubožáčku s ptačím mozečkem, já se tě v žádném případě neprosila o nějakou pomoc, tak buď tak laskav a dej mi konečně pokoj, to tvoje slídění už mě unavuje, nepotřebuju, aby mě někdo hlídal, jsem už dospělá!!!“ štěkala na něj s kadencí kulometu a výhrůžně mu šermovala prstem u nosu.
„Ale jenom skoro…“ neodpustil si.
„Tak víš co, ty… já ti teď něco povím… abys věděl…!!!“ spustila druhé kolo, ale Draco se přistihl, že ji vůbec neposlouchá, jen sleduje pohyb jejích rtů a snaží si odmyslet kouzly dodělané mužské prvky její tváře i postavy (film by nejspíš dodal rozostřený růžový opar a zpomalený záběr s detailem rtů).
Pokud kdy alkohol udělal nějakou ženu krásnou, rozhodně mezi ně patřila i značně zedwardovatěná Astorie, které ještě nedošlo, že je čas na facku a kvapný odchod. To, jakou chybu udělala, zjistila, až když se nechápavě zadívala Dracovi do očí poté, co ji vzal okolo pasu a přitáhl si ji k sobě (Draco nemíval ve zvyku být opilý, ale tohle by za střízliva nikdy neudělal, takže se rozhodl udělat alkoholovou výjimku a popustil uzdu zábranám).
„Hej!“ zaprotestovala ještě, ale to ji už zvedl nad zem a po chvíli ji posadil na stolek u stěny (cestou si ještě vysloužil pár kopanců). „Můžeš mi říct, co to děláš?“ pokusila se na něj jít racionálně, když zjistila, že násilí nezabírá.
„Potíží jsem si s tebou užil dost… teď mám náladu na trochu zábavy…“ vysvětlil zcela věcně a políbil ji na ucho, pak pokračoval níž ke krku, ze kterého jí mezitím strhl kravatu.
„Tohohle budeš litovat!“ oznámila mu nasupeně, ale zcela v rozporu se svým prohlášením se přestala bránit a jen čekala, co bude následovat.
Draco se na chvíli zarazil, pak se zvedl od její šíje a zadíval se jí zpříma do očí.
„Tak tím jsem si naprosto jistý už teď, toho se nemusíš bát…“ prohlásil a chvíli se zdál i střízlivý (ale jen chvíli).
„Jak chceš…“ pokrčila rameny a přitáhla si ho za kravatu.
Následovalo několik mlaskavých chvilek (při kterých Draco zjistil, že Astorie si punč řeže zásadně Absinthem) a pár chvilek šustivých (při kterých on přišel o sako a kravatu a ona o boty), takže nezaznamenali, že se dveře potichu a nenápadně otevřely, do salonku nakouklo několik velmi zvědavých očí, pak se dveře zase zavřely, takže utlumily následný chichot.
Trvalo to přesně čtyři minuty, čili Dracovu košili, Astoriino sako a pár knoflíčků od košile, než se ozvalo rázné zaklepání, které nečekalo na odpověď, a dovnitř vrazil rozlícený Lucius Malfoy (kupodivu v ruce neměl ani hůlku, natož sekeru či, buďme moderní, motorovou pilu).
„Ty!!!“ ukázal na Draca, „Do mé pracovny! A ty!“ ukázal na pocuchané stvoření pololežící na barokním stolečku, „Do mé soukromé knihovny! Hned!!!“ přikázal takovým tónem, že se ani jeden z nich neopovážil cokoli říct, okamžitě posbírali své svršky a vyběhli postranními dveřmi na chodbu.
* * * * *
Uběhla kupodivu celá minuta od chvíle, kdy Lucius třískl s dveřmi od pracovny, než se Astorie odvážila rozhlédnout se po knihovně, dalších třicet vteřin, než začala nervózně šoupat nohama a další minuta a půl, než konečně vstala a šla poslouchat za dveře (obvykle by neváhala ani vteřinku).
Draco (teď už naprosto jistě a bez pochyby střízliv jako nikdy v životě) nervózně poposedával na židli a neodvážil se zvednout zrak ani natolik, aby viděl Luciusovu ruku, která celou dobu poklepávala na desku stolu. Už s otcem řešil několik závažných společenských přestupků, ale žádný z nich nebyl až tak závažný, aby pán domu mlátil vlastními dveřmi.
„Tak?“ pobídnul ho otec.
„Tak?“ zvedl Draco hlavu.
„Jak mi to vysvětlíš?“ dostal ze sebe Lucius celkem klidně a dokonce se mu povedl lehký úsměv.
„Co mám vysvětlovat?“ dělal hloupého (věděl, že tímhle ho ledatak víc rozčílí, ale momentálně ho žádná jiná odpověď prostě nenapadla).
„Toho mladíka, co na nás čeká vedle v knihovně… například?“ procedil Lucius skrz zaťaté zuby.
„Tak to ti opravdu vysvětlit nemůžu…“ ušklíbl se Draco s tím, že by ho Astorie nejspíš vykuchala, kdyby kápl božskou (samozřejmě věděl, že na to dojde a že vykecá úplně všechno, ale aspoň může s klidným svědomím říct, že se snažil).
„Aha…“ přikývl Lucius suše a věnoval synovi upřený pohled (takový ten, který zapálí cigaretu, zmrazí vodu ve skleničce a donutí slepici k infarktu).
„Tak jo… zaprvé… není to on, ale ona…“ začal ze sebe sypat Draco.
„Jsi si jistý?“ zeptal se Lucius pochybovačně (kouzelníci alkoholové testery nevlastní).
„Tati… já vím, že jsem tě nedávno upozorňoval, že tyhle plesy nemáte pořádat, protože mě dívky vyloženě nudí… ale tak zle na tom zas nejsem!!!“ zavrčel Draco. „Nebo bych tě aspoň upozornil předem…“ dodal po chvíli.
Lucius chvíli vstřebával informaci, pak zřejmě došel k závěru, že v zájmu zachování vlastního zdraví a cti rodu bude synovi věřit, a přistoupil ve výslechu dále.
„Tak kdo to je?“
„Astorie, dvojče pozvaného Edwarda Greengrasse… vyděděného Greengrasse, jestli se někdo dozví, že on je ona…“ dodal Draco.
„Vyděděného, když se nedozví, že on je ona, jelikož vás spolu vidělo aspoň pět lidí, takže teď to ví tak polovina hostů…“ vyvedl ho otec z omylu.
„A sakra…“ poznamenal Draco.
„No, to bych řekl!“ ušklíbl se Lucius a při pohledu na syna jen kroutil hlavou, ani nemusel nic říkat, Dracovi zřejmě jeho probíhaly výčitky hlavou i samovolně.
„Tak co mám teď dělat?“ ozval se Draco po chvíli.
Lucius si povzdechl, sehl se, odemkl jeden z šuplíků ve svém stole a vyndal z něj malou sametovou krabičku. Draco po ní zděšeně hrábl, otevřel ji, zmerčil snubní prstýnek, zase ji kvapně zavřel a postavil na stůl.
„Ne…“ řekl jen.
„Jinou možnost nevidím…“ oponoval mu otec.
Draco chvíli vrtěl hlavou (on jiné možnosti viděl, bohužel, každou z nich někdo nepřežil, většinou on).
„Ani kdyby to byla poslední čarodějka na světě…“ řekl nakonec.
„Ale nepřeháněj…“ mávl Lucius rukou.
„Tak jinak… ona si mě nevezme, ani kdybych byl poslední chlap na světě!!!“ dostal ze sebe něco, co asi na tři vteřiny považoval za nejgeniálnější argument, který kdy zplodil.
„To už nech na mě…“ oznámil mu ovšem otec, vstal od stolu a zamířil do knihovny (Lucius před otevřením dveří moudře nastavil ruku, aby svou už téměř budoucí snachu zachytil v letu a zatlačil ji zpět).
„Nesnáším Vánoční překvapení…“ neodpustil si Draco, jakmile se dveře za otcem zavřely.
* * * * *
Byl Boží hod vánoční, sedm hodin ráno, a Draco Malfoy už byl vzhůru, neklidně se převaloval ve své posteli a marně se pokoušel vytěsnit z hlavy tíživé myšlenky. Pořád si říkal, že ho koneckonců čeká jen jedna pitomá žádost o ruku, a to nejhorší, co se může stát, bylo, že ho Astorie přede všemi odmítne, ale to pořád není nic strašného oproti tomu, co ho mohlo čekat, kdyby se rozhodl nechat fámu jen tak se šířit.
Byl vzhůru už od šesti hodin od rána, kdy přijeli Greengrassovi, které si rozhodně nemohl splést, protože jasně zaslechl útržky hovoru, které obsahovaly slova jako „krvedrádce“, „ten pitomec Edward“, „to je všechno tou tvou výchovou“ a „má nebohá Astorinka“. Nějakou dobu poté se ozývaly další hlasy a zvuky, vypadalo to na velmi bouřlivá mírová jednání mezi Malfoyovými a Greengrassovými (byl neuvěřitelně vděčný, že bez jeho přítomnosti).
Draco už dokonce nějakou chvíli zvažoval, že vstane a půjde zjistit, co se děje, když se náhle ozvalo lehké zaťukání a kdosi vešel do jeho pokoje. Opřel se o lokty a odolal potřebě protřít si oči, přestože bylo jasné, že ono stvoření před ním není nikdo jiný, než jeho skorosnoubenka Astorie (ke svému potěšení tak neusoudil podle vzhledu, to ovšem neubíralo nic na faktu, že měla na hlavě příšernou Santovskou čepičku obřích rozměrů). Dívka chvíli mlčky stála u jeho postele, žmoulala pásek svého županu a šklebila se, Draco čekal s povytaženým obočím.
„Se budem brát…“ vypadlo z ní nakonec.
„Sem si všiml…“ odpověděl stejným tónem i přízvukem (myslel si při tom, že nic horšího snad v životě neřekl).
„Tak mě napadlo…“ začala zas (byla kupodivu ostýchavá, takže byl nehorázně napjatý, co z ní vypadne).
„Ano?“ protáhl.
„Žes měl pravdu… že máš kvůli mně tak trochu problém…“ kníkla.
„Neříkej!“ poznamenal ironicky a sedl si.
„Jsem se přišla omluvit…“ skoro zašeptala a dloubla papučkem do nohy postele.
„Astorie… na co si to tu hraješ?!? Já už tě nějakou dobu znám… ty by ses mi omluvila leda pohrabáčem!!!“ vstal vztekle z postele.
„No tak jo, tak jo… poslali mě sem!“ přešla z úctyhodného hereckého výkonu na své normální protivné já (byla evidentně talent a měla neuvěřitelné sebeovládání).
„A proč jako?“ neudržel se a raději šel zkontrolovat, jestli někdo zase neslídí za dveřmi (kupodivu, chodba byla prázdná).
„Co já vím, mě je to tak jedno…“ pokrčila rameny a žuchla sebou na postel.
„Tak proč tu jsi?“ přešel zpět k ní a založil si ruce na hrudi.
„Se nechci vdávat v bílé… a už vůbec ne s věnečkem…“ usmála se, mrkla na něj a rozhalila svůj župan.
„Miluju Vánoční překvapení…“ poznamenal Draco, než padl do postele k ní.
Koneckonců, slečna Greengrassová v Santím kostýmku (těch správných rozměrů) byla prostě neodolatelná a do snídaně bylo pořád ještě času dost.
Žádné komentáře:
Okomentovat