Začátky fanfiction v Bradavicích
...aneb Co nebylo určeno k veřejnému čtení…
V hlavních rolích: Severus Snape a Dlouho potlačovaná láska
Ve vedlejších rolích: taková normální středoškolská třída o suplované hodině
Nenáviděl suplování. Jediné, co nenáviděl víc, než suplování, bylo suplování spojených a ještě k tomu naprosto zbytečných hodin, a co víc, hned po ránu. A jediné, co mohlo tuto kombinaci ještě zhoršit, byly slova „Nebelvír, Zmijozel a Dějiny čar a kouzel.“ Dalším negativním faktorem byl konec školního roku a to, že šesťáci si ze závěrečných zkoušek hlavu nikdy moc nedělali.
Už on patřil asi k sedmnácté generaci, kterou profesor Binns mořil svými už zaživa nudnými výklady o naprosto nesmyslných událostech, které se vůbec neobtěžoval dávat do nějakých souvislostí. Dnes to byl sice jeho kolega, to ale situaci nijak nezměnilo, pořád ho nesnášel. Naprosto nechápal, co Minervě zase udělal, že mu to suplování přidělila, marně se snažil vzpomenout si, kdy odečetl Nebelvíru více než padesát bodů denně, aby měla důvod na něj mít tuhle pifku.
Ano, Severus Snape měl opět špatný den a špatnou náladu, ovšem třída si toho odmítala všimnout. O morálce v hodině se nedalo mluvit, tato situace byla tak tristní, že ani jeho přítomnost to nezměnila. Polovina studentů přišla pozdě a ani se neobtěžovali se omluvit, plácli sebou do lavic a začali aktivně vyrušovat. Udělal si v hlavě poznámku, že musí zajít za Brumbálem a požadovat, aby už Binnse konečně vyhodil a předmět klidně zrušil, pokud nenajde náhradu.
Pouze několik studentů si všimlo, že jejich profesor není průhledný, samozřejmě několik jeho oblíbených Zmijozeláků a šprtka Grangerová, která se marně pokoušela utišit Weasleyho, který s ještě zalepenýma očima komentoval výsledky famfrpálu z Denního věštce. S pocitem dokonalého uspokojení Ronadla přerazil svými starými poznámkami z Dějin, odečetl mu dvacet bodů a získal si plnou pozornost třídy, vždyť už taky bylo načase, měli začít už před šesti minutami.
„Jen aby bylo jasno… tuto dvouhodinovku považuji za naprostou ztrátu svého času… nemám tušení, kde je profesor tohoto… předmětu… ale ujišťuji vás, že se nemusíte radovat, protože příští týden bude rozvrh opět dodržen… dnešní mimořádná situace a nedostatek předmětů se již nebude opakovat…“ zavrčel a dramaticky usedl za katedru.
Byl zřejmě první po asi sto letech, kdo tak učinil, takže se musel opět zvednout, kouzlem očistit sebe, pak katedru, nakonec opravit židli, která pod ním málem praskla, a pak ještě odečíst deset bodů za chichot, samozřejmě Nebelvírákům. Vztekle hodil po Grangerové svůj starý sešit a poručil jí, aby četla, a třídu upozornil, že v případě nedostatečné pozornosti budou psát velmi rozsáhlou esej na probírané téma.
Opět se usadil za katedru, vytáhl si eseje třetího ročníku a dal se do opravování. Zase ho začal stravovat pocit, že studenti jsou rok od roku hloupější, nebo hůř, drzejší, že si dovolí mu do eseje psát takové ptákoviny. Přečetl si první odstavec studenta, kterého podezříval, že jsou s Longbottomem blízcí příbuzní, a zaslechl zachichotání. Zvedl hlavu a rozhlédl se po třídě, Grangerová stále předčítala a všichni měli hlavy skloněné, většina ještě evidentně spala.
Znovu se začetl do eseje, jejíž autor mu nestydatě tvrdil, že zmíněný lektvar je výborný na pleť, zvláště když vychladne a pak si ho v tuhé formě necháme na obličeji celou noc. Snape se ušklíbl a představil si, co by takové jednání pro obličej toho studenta znamenalo, znovu zaslechl zachichotání, tentokrát hlasitější. Zvedl hlavu a rozhlédl se, ale třída zůstala beze změny, v podezření, že už mu z toho opravování vážně začíná strašit ve věži, zase rychle sklopil oči.
Dočetl esej, celou ji přeškrtl, na zadní stranu dopsal hodně ostrou poznámku a s oddechnutím ji hodil na vzrůstající hromádku opravených, cítil by dokonce i vnitřní uspokojení, kdyby znovu nezaslechl to chichotání, tentokrát však dvouhlasné. Naštvaný, že ho někdo donutil pochybovat o jeho psychickém zdraví, se tiše zvedl a rentgenovým pohledem přejel třídu.
Úplně vzadu, v rohu třídy, seděla skupinka Nebelvírských dívek, hlavy měly sklopené tak, že nosy skoro ošňupávaly lavici, ale stále bylo jasné, že se nad něčím neuvěřitelně baví. Jejich velitelka, kterou předběžně určil jako Romildu Vaneovou, smolila něco pod lavicí a tři další jí do toho radily a pochechtávaly se. Snape proplul třídou tichý jako stín, zastavil se u jejich lavice a jedním máchnutím ruky jim předmět jejich zábavy zabavil, pak doplul zpět ke katedře.
„Moc by mě zajímalo, nad čím se slečny vzadu tak bavily…“ oznámil třídě škodolibě a rozhlédl se.
Autorky pergamenu na něj prázdně hleděly, bledé jako křída a viditelně se třásly, což ho pouze povzbudilo. Všiml si několika vzteklých pohledů Nebelvírských, zvláště Pottera, který mu evidentně opět toužil říct, jak moc ho má rád, Grangerová přestala číst a zmateně se rozhlédla, dokonce i Longbottom se probral z letargie. U Zmijozelských zavládla potěšená nálada, že se opět bude trestat, oblíbenec Malfoy se spokojeně rozhlédl po třídě a věnoval Potterovi škleb, ten mu ho samozřejmě bez námahy oplatil.
„Tak tedy… slyšte, slyšte!“ oznámil Snape obřadně.
Netušíc, do čeho se právě pouští, zabodl svůj pohled na libovolný odstavec a začal číst, tak jak měl ve zvyku, velmi hlasitě a s dokonalou intonací.
„… Jeho roztoužené tělo už dále nemohlo snést ten nápor emocí, když se díval do tváře své jediné a pravé lásky… byl přemožen, klečel na kolenou a vzdával se… Ano, Harry Potter, Vyvolený, konečně překonal i tu poslední překážku ve svém životě a vyznal se ze své nehynoucí lásky… Jak romantické…“ okomentoval to Snape a rozhlédl se po třídě.
Malfoy dojatě vydechl, chytl se za srdce a věnoval Potterovi dokonale hraný soucit, zato Potterovi evidentně došly škleby, rudý až po palce na nohou se marně pokoušel o neviditelnost, Weasley vedle něho, pro změnu rudý vzteky, propaloval pohledem skupinku Nebelvírských slepiček v zadních lavicích.
Snape, neskonale potěšen nastalou situací, sklopil oči zpět k růžovému slizu ve svých rukách, a protože netušil, kde skončil, opět si vybral libovolný odstavec.
„… A bylo jedno, kdo jsou a kým byli… teď byli spolu a to bylo jediné, na čem záleželo, když se jejich horká těla konečně mohla bez zábran setkat a jejich rty utonuly v divokém polibku… Ach Harry, šeptal mu jeho vyvolený…“
Hrobové ticho, které ve třídě nastalo, mělo Snapa upozornit, že něco je špatně, nechal se však uchlácholit tím, že to pro Pottera opravu nevypadá dobře.
„… Nebraň se tomu, miláčku… šeptal mu roztoužený hrdina a jeho ruce sjely na pevné pozadí Zmijozelského prince… tolik ho toužil mít, už tak dlouho… cože?!?“ vyjekl zděšený Snape, kterému se v hlavě konečně rozsvítila rudá stopka.
Pohledy třídy sjely na Malfoye, který vypadal, že do něj uhodilo, zarputile vrtěl hlavou v nesouhlasu a zděšeně sledoval svého profesora. Skupinka Zmijozelských dívek v čele s Pansy Parkinsonovou právě vyhlásily krvavou vendetu skupince autorek a Potterovi, i když ten technicky za nic nemohl, protože se stále snažil být neviditelný a už seděl na své židli tak nízko, že se mu to skoro i dařilo.
Snapova šokovaná mysl však právě přesvědčila svého majitele, že zde muselo dojít k nějakému omylu a rozhodl se, že z něj všechny vyvede, pokývl tedy Malfoyovi a dal se znovu do čtení.
„...Bylo to jako ve snu… jejich vzrušení pomalu dostupovalo nesnesitelné hladiny a dožadovalo se uspokojení… Harry, prosím… já už to nevydržím…!“
„Já taky ne!!!“ ozvalo se ze zadních lavic, odkud povstala Pansy Parkinsonová a zamířila ke dveřím, kterými hlasitě bouchla.
„Myslíte, že šla zvracet?“ ozvala se jedna z autorek předčítané literatury.
„To je jedno… co bylo dál???“ zeptal se Zabini, kterému situace nesmírně vyhovovala.
Zděšený Snape nahlédl do pergamenu a začal číst, jak nejrychleji mohl, přesvědčen, že tohle už horší být nemůže.
„Harryho-pevne-a-plně-vzrušene-mužstvi-konečně-vniklo-do-Dracova-roztouženeho-zadečku-a-začalo-divoce-přiražet-Zmijozelsky-princ-během-chvile-vyvrcholil-do-Harryho-ruky-ktera-ho-zkušeně-laskala-a-pak-i-on-Nebelvirsky-hrdina-vykřilk-jak-jeho-semeno-proudilo-do-Dracova-těla-jejich-osud-byl-spečetěn-konečně-už-nemuseli-nic-tajit!“ vydávil ze sebe Snape, který se za tu dobu snad ani jednou nenadechl.
Rozhodl se, že nechá třídu, dokonce i Malfoye, napospas jejich osudu, a nejrychlejší chůzí, jaké byl schopen, přešel třídu, vyběhl na chodbu a směrem k ředitelně si sumíroval řeč, proč už nikdy nebude suplovat ničí hodiny. Nechal za sebou třídu oněmělých žáků, snad kromě Zabiniho, který se smíchy skoro válel po podlaze, a vždy duchapřítomné Grangerové, která pergamen zvedla ze země, proletěla ho očima a pak oslovila skupinku autorek, které už si v duchu balily kufry a hledaly pro rodiče přijatelné vysvětlení svého vyloučení.
„Víte… není to špatné, ale některá ta klišé… a Harry by lásku rozhodně nevyznával na kolenou, ani Dracovi ne… potřebovaly byste beta-readera!“ oznámila jim a vypochodovala ze třídy.
